titleskateboards

Těžko bychom hledali jakoukoliv jinou hru s osudem krušnějším než Counter-Strike: Condition Zero (dále jen CS: CZ). Vždyť bezmála pětiletý vývoj by stačil na vydání hned několika špičkových titulů. Ano, jsou zde i déle odkládané projekty, nicméně vzhledem k charakteru hry, jež je prakticky pouhým datadiskem legendární Half-Life, lze nad počínáním autorů jen nechápavě kroutit hlavou. A že bylo autorů požehnaně! Během táhnoucího se martýria CS: CZ postupně procestoval kancelářemi domovského Valve, ohřál se u Gearboxu, Ritualu, aby nakonec skončil v síti Turtle Rock Studios. Těm se konečně podařilo zastarávající polotovar přismahnout na pánvi a připravit jej ke konzumu. Není však Condition Zero jídlem výhradně pro silnější žaludky?

Ačkoliv byl CS: CZ v prvopočátcích plánován jako klasický singleplayerový datadisk ne nepodobný Opposing Force či Blue Shift, výsledný produkt pouze zprostředkovává kvality Counter-Strike k síti nepřipojeným hráčům. Objevuje se zde sice varianta evokující příběhovou kampaň Deleted scenes, ovšem samotné jádro tkví v osmnácti mapách vzájemně pospojovaných do žebříčku, jímž se hráč v boji proti jinak vynikající umělé inteligenci musí proklestit. Balík map je rozdělen vždy po třech kusech do šesti obtížnostních stupňů, každá z misí pak definuje jiné cíle k jejich pokoření. Obecně musí hráč vždy porazit nepřátelský tým alespoň třikrát, zpestřením se ale stávají doplňkové úkoly, po jejichž splnění se odemkne další sada misí. Jednou zachraňujeme rukojmí, podruhé je hráči do rukou vnucena odstřelovací puška, s níž je nutné zlikvidovat určitý počet protivníků, jindy se na krk navěsí šibeniční časový limit. Úkoly hru příjemně oživují, ačkoliv jsou v kontextu s nepřítomností většího počtu herních módů jen slabou náplastí na pozdější stereotyp. Ten se tak jako tak záhy dostaví, vezmeme-li navíc v potaz, že se do hry jednoho hráče prodral i tzv. spectator mód a hráč je tak v případě smrti nucen zdlouhavě sledovat počínání umělé inteligence. Condition Zero prakticky ztrácí smysl pro zaběhnuté veterány, kterým jednoduše nenabídne nic nového. Zato nováčkům může poskytnout jakous takous průpravu pro budoucí strasti onlinových klání, ovšem otázkou je, kdo by dnes s Counter-Strike začínal? Buď jej již všichni hrají, nebo vesměs sáhnou po novějších kouscích.

Náhradu za spoluhráče z masa a kostí tvoří uměle inteligentní protivníci kontrující příslušníkům hráčova týmu na druhé straně barikády. Právě boti jsou asi největším překvapením. Nejenže na rozdíl od reálných entit nelagují a v případě prohry nepronášejí jadrné poznámky na adresu hráčova přirození, ale zároveň vnášejí do hry jistý element tvorby vlastního týmu. S pokořenými mapami na hráčově kontě přibývá bodů, jež lze promptně utratit za nákup spolubojovníků, lišících se dle ceny hned ve třech bodech - střelbě, odvaze a týmové spolupráci. Rozdíly v kvalitě botů jsou patrné na první pohled a úvodní zelenáči (jak na straně hráčově tak protivníkově) zbytečně vedou ke špatnému dojmu z umělé inteligence. Jen škoda, že se "stavba" týmu omezila pouze na jednu obrazovku a handlování zbraní, volba zbroje či dokonce tvorba skriptů se nekoná.

AI je totiž jedna z mála věcí, v níž Condition Zero exceluje. Aby také ne, když se jedná o jediné vylepšení za několik posledních let. Ačkoliv se nepřátelé v pár prvních mapách při střelbě běžně zastavují na místě, jsou nemotorní a samotní spoluhráči ignorují rozkazy (čímž mimoděk připomínají lidské hráče), záhy se snaha programátorů odhalí v plné kráse. Silou umělé inteligence není strojově přesná střelba, ale její dokonalé přizpůsobení všem mapám a týmová spolupráce. Počítač vyhledává specifická místa pro campování, hlídá nejstrategičtější koridory a je schopen si počíhat schovaný v místnosti s klíčovými rukojmími. Členové týmu mezi sebou navíc čile komunikují, hlásí svou polohu, kontakt s nepřítelem nebo si jen dřepnou do rohu za hlášky "I'm gonna camp". Díky volbě obtížnosti skýtá hra výzvu i pokročilým fragerům, jejichž reflexy dostanou na vyšších stupních rozhodně zabrat. Z hlediska spolubojovníků zůstává jedinou slabinou nedořešený princip několika misí spojených se záchranou rukojmích. Jakmile zbytek hráčova týmu vyřídí posledního z teroristů, match je nekompromisně ukončen a hon na rukojmí může začít nanovo.

Ukázkové skripty botů jsou však jako úderem beranidla sraženy celkovou absencí nových nápadů nebo jakýchkoliv technologických vylepšení. I soubor map je povětšinou pouhým recyklátem těch nejlepších kousků z původního Counter-Strike, byť se čerpalo i z Xboxové konverze. Potěšitelné je pečlivé odladění většiny úrovní, kdy jsou

Deleted Scenes nám ukazuje tvář Condition Zero v podobě před plastickou operací Turtle Rock Studios. Hráč se postupně zhostí role speciálních jednotek celého světa, přičemž nechybí americké Delta Force nebo ruské Specnaz. Všech 12 misí je poplatných původnímu Half-Life stylu hry, tedy hustému skriptování. Nicméně všeho moc škodí a hráč tak například velmi často čeká, než protivník nakopnutý skriptem konečně otevře kýžené dveře bránící v postupu. Při hraní Deleted Scenes se nelze zbavit dojmu, že se autoři snažili pouze okopírovat tituly jako Black Hawk Down, ovšem s mizerným výsledkem. Výborná umělá inteligence zbytku hry se vypařila jako redaktor před uzávěrkou a Deleted Scenes nechávají rozum stát, proč vlastně nezůstaly skutečně deleted.

 

Verdikt: Problém Condition Zero nespočívá ani tak v jeho technologické zaostalosti nebo nekonečném odkládání. Finální produkt jednoduše postrádá cokoliv, čím by zaujal. Vynikající umělá inteligence přichází po boku strojových misí vniveč a příběhová část Deleted Scenes nemá dost šťávy, aby konkurovala plnohodnotným titulům šarže Delta Force a dalších. Byla-li by hra uvolněna k volnému stažení, prosím. Ovšem za plnou cenu nelze než nedoporučit.